Projekt zdravý život: motivace
Bylo nebylo, řekla jsem si, že se hezky obleču, protože mám dobrou náladu a chce se mi. Sáhla jsem do skříně, vytáhla svou oblíbenou sukni... a nevešla se do ní. Tedy, abych byla přesná, podařilo se mi ji zapnout, ale byla jsem v ní... dost na těsno, abych tak řekla. Následně jsem strávila většinu dopoledne tím, že jsem zavřená ve svém pokoji brečela jako želva.
Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem měla pocit, že jsem odporná a tlustá a ještě blbá (protože mi do toho ZOOT oznámil, že zásilku, kterou jsem se chystala ten den vyzvednout, posílají zpátky - díky moc za ten vyčítavý tón, hrozně mi pomohl). Možná to souviselo s tím, že už jsem tou dobou dva týdny aktivně cvičila, abych se přesně tomuhle vyhnula. Možná jsem si jenom konečně přiznala, že mám nadváhu. Možná to byly hormony. Každopádně mě to hodně vzalo. Po pár probrečených hodinách, když jsem se alespoň napůl uklidnila, jsem si řekla, že s tím budu něco dělat. Myslím něco jiného než se litovat a chodit ve věcech, které nemám tak ráda, protože se do ničeho jiného nevejdu.
Abyste mě špatně nepochopili, nemyslím si, že je něco špatného na tom mít nadváhu. Pokud jste zdraví a nevadí vám to, dobře pro vás. Mně to ale vadilo. Dost na to, abych si na to stěžovala. A zastávám názor, že když s tím nic nedělám, nemám nárok brečet. Proto jsem se rozhodla zasáhnout.
Nemůžu se ale odtrhnout od toho, co se pro mě stalo tou poslední kapkou. Hloupá věc jako nesedící sukně. Navíc, pokud budu upřímná, ta samá už mi neseděla před nějakou dobou, jen jsem to neřešila a vzala jsem si místo ní, tak jako teď, džíny. Co se změnilo? Co se stalo?
Upřímně? Nemám nejmenší tušení. Můžu teď začít polemizovat o tom, že šlo o kontext. Snažila jsem se (už asi čtrnáct dní, pozor! Haha...) cvičit. Zrovna jsem si chtěla připadat, že mi to sluší. Posledních pár dní jsem do ranního programu zařadila jako cvik i svíčku, protože mě bolela záda, a nešlo si nevšimnout, jak se mi při ní přelévá špek. Ale nic z toho jsem v té chvíli neřešila. Jen mi v hlavě sepnulo, že se pořádně nevejdu do svého milovaného oblečení, takže jsem ošklivá. Ne tlustá, pozor! Přišla jsem si především nevzhledná a neforemná, bylo mi úplně jedno, jaké číslo ukazuje váha.
Každopádně, tady jsem. O zhruba dva týdny později se konečně cítím dostatečně v klidu a pohodlně na to, abych celou věc sepsala. Rozhodla jsem se, že samotná motivace celé akce, vzletně nazvané Projekt zdravý život, si zaslouží oddělený článek. Za chvíli budou následovat informace o tom, co pro své hubnutí (a tedy, přiznejme si to, minimálně psychické zdraví) dělám a časem snad i nějaké poznatky a výsledky.
Do té doby mi držte palce a příště na čtenou
A. K.
Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem měla pocit, že jsem odporná a tlustá a ještě blbá (protože mi do toho ZOOT oznámil, že zásilku, kterou jsem se chystala ten den vyzvednout, posílají zpátky - díky moc za ten vyčítavý tón, hrozně mi pomohl). Možná to souviselo s tím, že už jsem tou dobou dva týdny aktivně cvičila, abych se přesně tomuhle vyhnula. Možná jsem si jenom konečně přiznala, že mám nadváhu. Možná to byly hormony. Každopádně mě to hodně vzalo. Po pár probrečených hodinách, když jsem se alespoň napůl uklidnila, jsem si řekla, že s tím budu něco dělat. Myslím něco jiného než se litovat a chodit ve věcech, které nemám tak ráda, protože se do ničeho jiného nevejdu.
Abyste mě špatně nepochopili, nemyslím si, že je něco špatného na tom mít nadváhu. Pokud jste zdraví a nevadí vám to, dobře pro vás. Mně to ale vadilo. Dost na to, abych si na to stěžovala. A zastávám názor, že když s tím nic nedělám, nemám nárok brečet. Proto jsem se rozhodla zasáhnout.
Nemůžu se ale odtrhnout od toho, co se pro mě stalo tou poslední kapkou. Hloupá věc jako nesedící sukně. Navíc, pokud budu upřímná, ta samá už mi neseděla před nějakou dobou, jen jsem to neřešila a vzala jsem si místo ní, tak jako teď, džíny. Co se změnilo? Co se stalo?
Upřímně? Nemám nejmenší tušení. Můžu teď začít polemizovat o tom, že šlo o kontext. Snažila jsem se (už asi čtrnáct dní, pozor! Haha...) cvičit. Zrovna jsem si chtěla připadat, že mi to sluší. Posledních pár dní jsem do ranního programu zařadila jako cvik i svíčku, protože mě bolela záda, a nešlo si nevšimnout, jak se mi při ní přelévá špek. Ale nic z toho jsem v té chvíli neřešila. Jen mi v hlavě sepnulo, že se pořádně nevejdu do svého milovaného oblečení, takže jsem ošklivá. Ne tlustá, pozor! Přišla jsem si především nevzhledná a neforemná, bylo mi úplně jedno, jaké číslo ukazuje váha.
Každopádně, tady jsem. O zhruba dva týdny později se konečně cítím dostatečně v klidu a pohodlně na to, abych celou věc sepsala. Rozhodla jsem se, že samotná motivace celé akce, vzletně nazvané Projekt zdravý život, si zaslouží oddělený článek. Za chvíli budou následovat informace o tom, co pro své hubnutí (a tedy, přiznejme si to, minimálně psychické zdraví) dělám a časem snad i nějaké poznatky a výsledky.
Do té doby mi držte palce a příště na čtenou
A. K.
Komentáře
Okomentovat