"Oni" a "my"
Zase jsem si jednou přečetla článek někoho jiného a nestačila jsem se divit. Autorka popisuje, hodně stručně řečeno, že jeden z problémů českých autorů fantasy je, že jsou dost uzavřená komunita, kde se ostatní nebudou cítit vítáni, a tedy se nebudou pokoušet moc přibližovat. A tedy si nepřečtou jejich knihy, protože - proč by to dělali? O těch autorech nevědí, neznají je, nezajímají se. Článek doporučuji, je moc pěkně napsaný a je v něm kus pravdy. Ale také si myslím, že je ta pravda mnohem univerzálnější.
Na základní i střední škole jsem to, při zpětném zamyšlení, mohla pozorovat i u sebe sama. Vždycky jsem si našla pár dobrých přátel, se kterými jsem trávila veškerý čas. Takový svůj gang. A vždycky mi bylo divné, jak ostatní mohou vědět tolik věcí o jiných spolužácích, se kterými třeba nejsou "ve stejné skupince" (protože téměř každá třída se postupně rozpadne na několik více či méně oddělených skupinek, které se moc nepřekrývají). Mně trvalo skoro rok, než jsem si konečně zapamatovala jen jejich jména!
Teď si uvědomuji, že "divná" jsem v tomhle já, ne oni.
Prostě jsem se nikdy nepokoušela s nikým dalším pořádně seznámit. Nepotřebovala jsem je, měla jsem svoje kamarádky a kamarády, to mi přece stačí. Nemluvě o tom, že by si stejně ostatní mysleli, že jsem divná, a nechtěli se se mnou bavit. Tak to totiž vždycky bylo - je málo lidí, kteří se rádi zastaví, aby poklábosili s holkou, co si na hodinách čte pod lavicí a i tak zvládá působit jako šprtka.
Na mou obranu, myslím si, že stačí tuhle chybnou logiku aplikovat poměrně krátce, a z hloupého předpokladu, že jim přijdu nezajímavá, se stane pravda. Tím, že se jim vyhýbám, že se nepokouším seznámit, jsem divná. Jak by mohli přijít na to, že jsem vlastně docela fajn, když jim nedám šanci se se mnou bavit a tvářím se, že mně absolutně nezajímají?
Co bylo už nezměním, ale skoro mi připadá, že dlužím svým spolužákům omluvu (i když si nedělám naděje, že by si ji tady kdy přečetli). Pravděpodobně jsem se tímhle přístupem připravila o spoustu skvělých známých, možná i přátel. Tím, že jsem vždycky dělila lidi na "mě a mé přátele" a "ty ostatní" jsem se chovala přesně podle toho pitomého modelu, který jsem ve svojí hlavě přisuzovala "jim".
Omlouvám se.
A. K.
Na základní i střední škole jsem to, při zpětném zamyšlení, mohla pozorovat i u sebe sama. Vždycky jsem si našla pár dobrých přátel, se kterými jsem trávila veškerý čas. Takový svůj gang. A vždycky mi bylo divné, jak ostatní mohou vědět tolik věcí o jiných spolužácích, se kterými třeba nejsou "ve stejné skupince" (protože téměř každá třída se postupně rozpadne na několik více či méně oddělených skupinek, které se moc nepřekrývají). Mně trvalo skoro rok, než jsem si konečně zapamatovala jen jejich jména!
Teď si uvědomuji, že "divná" jsem v tomhle já, ne oni.
Prostě jsem se nikdy nepokoušela s nikým dalším pořádně seznámit. Nepotřebovala jsem je, měla jsem svoje kamarádky a kamarády, to mi přece stačí. Nemluvě o tom, že by si stejně ostatní mysleli, že jsem divná, a nechtěli se se mnou bavit. Tak to totiž vždycky bylo - je málo lidí, kteří se rádi zastaví, aby poklábosili s holkou, co si na hodinách čte pod lavicí a i tak zvládá působit jako šprtka.
Na mou obranu, myslím si, že stačí tuhle chybnou logiku aplikovat poměrně krátce, a z hloupého předpokladu, že jim přijdu nezajímavá, se stane pravda. Tím, že se jim vyhýbám, že se nepokouším seznámit, jsem divná. Jak by mohli přijít na to, že jsem vlastně docela fajn, když jim nedám šanci se se mnou bavit a tvářím se, že mně absolutně nezajímají?
Co bylo už nezměním, ale skoro mi připadá, že dlužím svým spolužákům omluvu (i když si nedělám naděje, že by si ji tady kdy přečetli). Pravděpodobně jsem se tímhle přístupem připravila o spoustu skvělých známých, možná i přátel. Tím, že jsem vždycky dělila lidi na "mě a mé přátele" a "ty ostatní" jsem se chovala přesně podle toho pitomého modelu, který jsem ve svojí hlavě přisuzovala "jim".
Omlouvám se.
A. K.
Komentáře
Okomentovat