Cesta mlhou

Jak jste si možná přečetli v mém minulém článku, rozhodla jsem se před pár týdny zhubnout. Teď je tedy na čase trochu popsat, co pro to dělám. První, co jsem začala dělat ještě před zlomovým momentem, který v motivační části popisuji, je cvičení. Protože Pinterest je plný třicetidenních cvičebních plánů, přišlo mi jako dobrý nápad jeden z nich ze srandy vyzkoušet a sledovat od 1. září, jak dlouho to vydržím. Kvůli předchozí zkušenosti s podobnými programy, kdy jsem po týdnu musela přestat kvůli bolesti, jsem si vybrala takový plán, který počítá s tím, že do začátku nic nevydržím. Postupně tak můžu během měsíce sledovat, jak se mi mění perspektiva. Najednou už není problém udělat dvacet pět dřepů najednou, ale u osmdesáti se docela zapotím. Zároveň jsem hledala takový plán, který obsahuje dostatek odpočinku a občas polevuje, aby si svaly mohly odpočinout. Je hezká představa jet měsíc v kuse a každý den přidat pět opakování daného cviku, ale rozhodně to není zdravé. Já mám třeba nařízen

Bylo nebylo, řekla jsem si, že se hezky obleču, protože mám dobrou náladu a chce se mi. Sáhla jsem do skříně, vytáhla svou oblíbenou sukni... a nevešla se do ní. Tedy, abych byla přesná, podařilo se mi ji zapnout, ale byla jsem v ní... dost na těsno, abych tak řekla. Následně jsem strávila většinu dopoledne tím, že jsem zavřená ve svém pokoji brečela jako želva. Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem měla pocit, že jsem odporná a tlustá a ještě blbá (protože mi do toho ZOOT oznámil, že zásilku, kterou jsem se chystala ten den vyzvednout, posílají zpátky - díky moc za ten vyčítavý tón, hrozně mi pomohl). Možná to souviselo s tím, že už jsem tou dobou dva týdny aktivně cvičila, abych se přesně tomuhle vyhnula. Možná jsem si jenom konečně přiznala, že mám nadváhu. Možná to byly hormony. Každopádně mě to hodně vzalo. Po pár probrečených hodinách, když jsem se alespoň napůl uklidnila, jsem si řekla, že s tím budu něco dělat. Myslím něco jiného než se litovat a chodit ve věcech, které nemám