Příspěvky

Projekt zdravý život: průběh

Jak jste si možná přečetli v mém minulém článku, rozhodla jsem se před pár týdny zhubnout. Teď je tedy na čase trochu popsat, co pro to dělám. První, co jsem začala dělat ještě před zlomovým momentem, který v motivační části popisuji, je cvičení. Protože Pinterest je plný třicetidenních cvičebních plánů, přišlo mi jako dobrý nápad jeden z nich ze srandy vyzkoušet a sledovat od 1. září, jak dlouho to vydržím. Kvůli předchozí zkušenosti s podobnými programy, kdy jsem po týdnu musela přestat kvůli bolesti, jsem si vybrala takový plán, který počítá s tím, že do začátku nic nevydržím. Postupně tak můžu během měsíce sledovat, jak se mi mění perspektiva. Najednou už není problém udělat dvacet pět dřepů najednou, ale u osmdesáti se docela zapotím. Zároveň jsem hledala takový plán, který obsahuje dostatek odpočinku a občas polevuje, aby si svaly mohly odpočinout. Je hezká představa jet měsíc v kuse a každý den přidat pět opakování daného cviku, ale rozhodně to není zdravé. Já mám třeba nařízen

Projekt zdravý život: motivace

Bylo nebylo, řekla jsem si, že se hezky obleču, protože mám dobrou náladu a chce se mi. Sáhla jsem do skříně, vytáhla svou oblíbenou sukni... a nevešla se do ní. Tedy, abych byla přesná, podařilo se mi ji zapnout, ale byla jsem v ní... dost na těsno, abych tak řekla. Následně jsem strávila většinu dopoledne tím, že jsem zavřená ve svém pokoji brečela jako želva. Nevím, čím to bylo, ale najednou jsem měla pocit, že jsem odporná a tlustá a ještě blbá (protože mi do toho ZOOT oznámil, že zásilku, kterou jsem se chystala ten den vyzvednout, posílají zpátky - díky moc za ten vyčítavý tón, hrozně mi pomohl). Možná to souviselo s tím, že už jsem tou dobou dva týdny aktivně cvičila, abych se přesně tomuhle vyhnula. Možná jsem si jenom konečně přiznala, že mám nadváhu. Možná to byly hormony. Každopádně mě to hodně vzalo. Po pár probrečených hodinách, když jsem se alespoň napůl uklidnila, jsem si řekla, že s tím budu něco dělat. Myslím něco jiného než se litovat a chodit ve věcech, které nemám

"Oni" a "my"

Zase jsem si jednou přečetla  článek někoho jiného  a nestačila jsem se divit. Autorka popisuje, hodně stručně řečeno, že jeden z problémů českých autorů fantasy je, že jsou dost uzavřená komunita, kde se ostatní nebudou cítit vítáni, a tedy se nebudou pokoušet moc přibližovat. A tedy si nepřečtou jejich knihy, protože - proč by to dělali? O těch autorech nevědí, neznají je, nezajímají se. Článek doporučuji, je moc pěkně napsaný a je v něm kus pravdy. Ale také si myslím, že je ta pravda mnohem univerzálnější. Na základní i střední škole jsem to, při zpětném zamyšlení, mohla pozorovat i u sebe sama. Vždycky jsem si našla pár dobrých přátel, se kterými jsem trávila veškerý čas. Takový svůj gang. A vždycky mi bylo divné, jak ostatní mohou vědět tolik věcí o jiných spolužácích, se kterými třeba nejsou "ve stejné skupince" (protože téměř každá třída se postupně rozpadne na několik více či méně oddělených skupinek, které se moc nepřekrývají). Mně trvalo skoro rok, než jsem si kone

Účel

Nedávno jsem při dosti náhodném rozhovoru s jedním mým blízkým přítelem narazila na zajímavou otázku. Potřebují lidé mít nějaký vyšší cíl, nebo, chcete-li, účel? Samozřejmě, každý bude mít jiný názor. Pokud se chcete o ten svůj podělit, i kdyby jen tím, že se vyhraníte vůči mému, věřím, že to dokážete civilizovanou formou v komentářích. A teď k věci. Podle mého každý potřebuje nějakou myšlenku nebo věc, která ho táhne dopředu. Může to být touha dělat lidi kolem sebe šťastnými, jako v mém případě, nebo nějaký materiální milník - touha koupit si vlastní vilu v Itálii, například. Stejně dobře poslouží více menších "checkpointů". Namalovat obraz, uplést náramky přátelství pro všechny své známé, zhubnout tři kila a založit si blog. V takovém případě nastane problém ve chvíli, kdy všechno ze svého pomyslného seznamu splníme. Co teď? Myslím si, že potřeba cíle vyplývá z naší snahy něco po sobě zanechat, něco znamenat. Nikdo nechce jen tiše proplout svou existencí a na konci zmizet

Začátek cesty

Cesta je důležitější než cíl. Alespoň to mi vždycky všichni říkali. Tvrdili, že je hlavní pokoušet se zdokonalit, zlepšit, posunout někam dál. Přesvědčovali mě, že nejhorší, co nás může v životě potkat, je stagnace. A já jim věřím. Už nějakou dobu si říkám, že dnešní svět je příšerně složité a nejasné místo. Už neexistuje žádný jasný a zřetelný "normál", vůči kterému bychom se mohli vymezovat. Každý je jedinečný, každý si vybírá vlastní cestu, a tak neexistují žádné mapy, které by nám pomohly se orientovat. Občas mám naprosto jasno v tom, kam jdu, jindy už si nejsem jistá ani kde je nahoře a dole. Proto jsem se rozhodla založit tenhle blog. Abych zmapovala alespoň tu malou část, kterou uvidím já. Bude se možná hodně lišit od vaší každodenní reality, možná si naopak budou nepříjemně podobné. Každopádně doufám, že mi pomůžete. Zajímá mě, jak vypadá svět za odbočkami, které jsem minula, a nikdo jiný než vy mi to ukázat nemůže. Jste moje okno do cizího světa, stejně jako jsem j